Tábor v České Kanadě
Neděle 17. 7. 2005
Den velkého příjezdu

Všichni ti, kdo přijížděli z Prahy, se shromáždili na Hlavním nádraží. Týfa nás měla na povel, takže vše probíhalo téměř stejně jako minulý rok. Když jsme odchytili poslední účastníky letošního tábora, vydali jsme se (jako vždy v mírném příklusu) na nástupiště. Protože letos můžeme mít kola, bylo nakládání zavazadel poněkud obtížnější. Ale protože Týfa, já a Zdena jsme byly (a ještě stále jsme)velice schopné, vše probíhalo v pořádku. Přestupy se zvládly v klidu, až na jednu malou vyjímku. V Hůrkách nám měl Pepa přijet pro batohy, ale nikde nikdo, nakonec jsme se po 15 minutách dočkali. Seznámení s vedoucíma a pravidly tábora proběhlo po zabydlení dětí ve stanech. Potom byly dětičky rozděleny do tří družstev a měly za úkol vymyslet jméno své lodi a svoji námořnickou - pirátskou přezdívku. No protože na táborák potřebujeme dřevo, šli jsme sbírat dřevo do nedalekého lesíka. Po "úmorné s těžké" práci jsme se vypravili k vodě, kde se všichni dobrovolně nebo nedobrovolně vykoupali. Pak přišla ta smutná zpráva: Týfa musí jet domů. Slzičky dětí, praktikantů a vedoucích osušil slavnostní táborák. Zpívaly se písničky a někteří mírně usínali. Jediní, kdo dělali abnormální hluk byla Anička V. a Anička G. Se svým spolkem. Pepa určil hlídky a děti pomalu odcházely spát. "Šílenci" Pepa se Zdenou se šli koupat. První hlídka - Pták a Burák začala hlídat.

Pondělí 18. 7.
Den po velkém příjezdu

Den zahájilo písknutí hlavního vedoucího. Děti se pomalu vyplazily ze stanů a pustily se na rozcvičku s úsměvem a s Benittem. Po dlouhé době se děti i s Benittem, no už bez úsměvu vrátily z rozcvičky a rovnou k snídani připravené Kamčou a námi praktikantkami. Po snídani se jednotlivá družstva pustila do svých aktivit. Bloody Mary vařila, Brokolice dřevila a Modrá ústřice si jela zajezdit. Jelikož mi praskla duše i s krytem u kola, jela jsem s nimi, abych si pořídila nové. Cestu jsme všichni přežili. Pak jsme šli také dřevit. Chvíli jsme se škvařili na sluníčku a pak přišel oběd, buřtguláš. Mňam. Polední klid byl opravdu klidný, alespoň pro ty z nás, co šli spinkat. Po poledním klidu se tábor zvednul a přesunul se do vody, kde se hráli vodní hry. My s Terkou jsme zůstaly v táboře a malovaly mapu na táborovou hru. Kolem šesté se děti vrátily a šly hrát míčové hry. Alice vařila polévku. Nikomu se nic nestalo, až na psychickou újmu některých hráčů, kteří se (neopodstatněně) cítili odstrčené (Papoušek) a jiných, co to schytali (Terka). Po večeři Bloody Mary umyla nádobí, chvíli se jenom plýtvalo kyslíkem a potom se šlo k táboráku, který dlouho nevydržel, jelikož začalo pršet. Nastal velký přesun do hlavního stanu, kde se krvelačné dětičky hráli na italskou mafii. Pak jsme je pustili do lesa hledat kus mapy. Když se vrátili, šli spát a my jsme je následovali a přenechali jsme tábor v rukou nočních hlídek. Dobrou noc….
Úterý 19. 7.
Den velkého deště

Ráno jsme se vzbudili a zjistili jsme, že je úterý. A prší. Namazali jsme dětem rohlíky a ty se sýrem zmokly. Přesto že pršelo, rozcvička se nerušila, na tu si i počasí řas našlo, jelikož na tu chvíli pršet přestalo. Děti se vrátily splavené a proto dobře papaly. Občasné kapání nám bránilo ve výletu na kolech. Proto, aby se dětičky nenudily poslaly jsme je na dřevo, zbytek dělal riziko bez zeleniny, jelikož Pepa se Šmoulou ji zapomněli v Jindřichově Hradci Polední klid proběhl stejně jako včera, jelikož jsem znovu spala. Trochu se protáhl, protože jsme uvažovali jakou hru jim provedeme. Dopadlo to Kimovkou a Palermem… spoust mrtvých! Po hodinách nudy přestalo pršet, ale nevyjasnilo se proto se na kole nejelo. NE…zbyl čas, na přehazku, která se časem zvrtla na slovní, pak fyzický zápas mezi Terkou a Honzou. Pak jsem něco řekla a vrhla se i na mně. Chvíli klid, oxidace a pořád úterý. Úterý trvalo až do středy a pak byla středa. Pak jsme šli spát.

Středa 20. 7.
Den slunce

Ráno po písknutí se děti vyvalily ze stanů a zvlášť Burák (mladší) se tvářil krásně ospinkaně. Po rozcvičce se vrhly na rohlíky s paštikou a se sýrem. Dnes svítilo sluníčko a tak jsme se sbalili a vyrazili na kolech směr Landštejn. Rozdělili jsme se na Rafany (zdatnější) A Tour de místní lokality (méně zdatné). Po vyčerpávajícím výletu jsme se někteří (já - Terka) nemohli pomalu posadit k obědu byly buchtičky se šodó, ale zbyli jen na děti a tak se dělaly opečené rohlíky se šodó. Přišla první pošta a už se rozdávaly kartičky. Děti se pak celé odpoledne učily morseovku a následovala pěkná hra, ze které vyšlo vítězné družstvo č. 1 a 3. K večeři se přichystaly úžasně dobré langoše. Já jsem si dala dva a i tak mi bylo trochu těžko. Takže všichni napapaní se usadili k ohénku a zpívaly se písničky. Následovala ještě jedna krásná hra. Benitto s baterkou vysílal zprávu (v morseovce) a děti jí měly zapsat dále by se z této zprávy dočetly kde se nachází další díl mapy pokladu. Ale někteří (zvlášť Aničky) byli protivní, hádali se, že se to nedalo stihnout a tak podobně. No nakonec zprávu nevyluštilo ani jedno družstvo tím pádem se část mapy přemístila na hrad Landštejn. Určily se hlídky (které měly zvláštní průběh) a děti šly spát do hajan. Vedoucí se ještě chviličku hřáli u ohénku, ale po chvilce usoudili, že je nejvyšší čas jít si lehnout do promrzlého spacáčku. Pa pa…
Čtvrtek 21. 7.
Den odjezdu na Landštejn neboli malý den a velká cesta

Budíček!!! Jako každý den před tím, vylezly ksichtíky těžkého kalibru, Petr Rychlý by nestíhal. Oni taky nestíhali jelikož rozcvičku vedl Benitto, jako obvykle, takže snídaně byla vykoupením. My prákošky jsme na ně jenom koukaly od ohně, tedy ad pece. Ne, že bychom dělaly pořád to samé, ale po snídani a momentu odpočinku jsme dřevily, jen v táboře a taky jsme vařily. O poledním klidu se Rafani, Tou de místní lokality a všichni ostatní sbalili na Landštejn. Vyráželo se hodně dlouho, protože nejdříve se trestalo za poštu a později se svačilo. Konečně jsme se zpožděním vyrazili. Cesta probíhala v pohodě, všichni zvládali - oni s úsměvem a já s Turbohealerem. Cestou jsme se spletli a tak jsme jeli jinudy. Na hrad dorazili všichni najednou a napapali se u Honzovy nejoblíbenější servírky. Landštejn vypadá jako loni, nejspíš používá dobrý krém proti stárnutí(to si za deset let pořídím). Jako obvykle prohlídka, rozložit věci a lekce práskání bičem. Honza si zpráskal svoje ego, vypadal dosti zábavně, dělal cirkusovou atrakci vedoucím, prákoškám i náplavám. Po efektivně využitém čase čučením jsme rozdali oheň, přijela Slávka a buřty.Slávku jsme přivítali, buřty snědli. Ohýnek netrval dlouho jelikož nejzákladnější elementy já a Terka jsme se v 23,00 rozhodly jít do hajan… takže děti taky.To jim bohužel nebránilo dělat bordel ve věži. Usnula jsem u ustavičného smíchu a různých tělesných zvuků od kluků. Všichni budou trpět!!!!
Pátek 22. 7.
Den příjezdu z hradu

Ráno na hradě se děti probudily po hlasitém zakřičení budíček (opět Pepoň překvapivě). Začaly se balit spacáky a karimatky a děti se chystaly na další dávku kilometrů (mimo pěší - ti se vezli autem). Protože se během cesty Rafanů stala jedna krásná věc - trochu se rozepíšu: Jeli jsme a jeli a najednou nám cesta končí. Hm, to je blbý, jsou tu nějaké patníky. Nejsou to hranice? Né, to je hraniční pásmo (Benitto). Tak lezeme přes pole a potok a vylezeme do vesničky a ať Papoušek čte jak chce, nemůže to přečíst. Um-Montay a jé jsme v Rakousku, krásné zjištění a ještě hezčí obličeje. Tak jsme vzali kola, přehodili jsme je přes plot, přelezli jsme zpátky do Čech a jeli jsme směr náš tábor. V táboře se zatím chystal vynikající oběd - kuře na paprice s těstovinami - byla to mňamka. Slávka, Šmoulinka a Zdena (tu jsme povolaly s košíkem, protože jsme je už neměly kam dávat) a našly a našly. Odpoledne se hrály hry - např. co si pamatujete z Landštejna? apod. Zajímavá byla hra Pašeráci - družstvo si mělo u jednoho člena schovat vajíčko a ostatní dvě družstva ho měla najít. Stalo se i to co ostatní očekávali - Milanovi prasklo vajíčko v botě. Večer měla být hra - Bludičky, ale bohužel kvůli dešti byla hra zrušena. Šlo se spinkat.
Sobota 23. 7.
Den bez kol

Ráno jsme vstávali brzy, jako obvykle. Nikomu se nechtělo a rozcvička je dorazila. Počasí nikoho nepotěšilo, jelikož pršelo a nejelo se na kola, ale na dřevo bylo počasí dost dobré. Takže se tahala spousta dřeva. Pak se dřevo řezalo, štípalo a ukládalo. K obědu jsme měli guláš a pro některé privilegované byla i houbovka. Polední klid byl poměrně živý. Po klidu se šlo střílet. Nula mrtvých, ale všem to poměrně šlo. Trvalo to dlouho, ale k nudě bylo daleko. Vzduchovka přitahovala pohledy valné většiny. Pro zbytek tu byl Dan, který prováděl kurz sebeobrany pro Milana, Patrika a nedobrovolně i Terku, která se nešikovně a ve správný čas prokecla. Svačina byla lákavá a po ní jsme děti zanechali v kuchyni a my jsme šli hrát volejbal. Opravdu to stálo za to, vedoucí, náplavy i my dvě nejsme o nic menší trdla jako děti. Po večeři a lá chleba ve vajíčku následoval: ohýnek, zpívalo se a hrálo na kytary a pak očekávaná chvíle - bojovka a bublu. Děti se doplazily do postele, tedy stanů. Já a dvě tety jsme se šly vykoupat do ledové Osiky. Čisťoučký jsme se vrátily do tábora a Drak brzo zalehl. Já s Terkou a Lucinkou a Danem jsme hlídali. Po vzbuzení stanu 9, jsme šli také spát.
Neděle 24. 7.

Ráno po písknutí se děti shromáždily před stanama a Pepa jim oznámil tu šťastnou novinu, protože je neděle není rozcvička a jako sladká tečka - ke snídani byly koblihy a kakao. A počasí se smilovalo a sluníčko vysvitlo, tak a všichni se začali vyhřívat na sluníčku jako ještěrky. Rafani odjeli do Kunžaku, Tour de místní lokality do Kaprouna a pěší se vydali do lesa na borůvky. Dnes drželo Drsňoše (mlčení) asi 8 dětí a jen Anička V. vydržela (kupodivu). K obědu byl smažený sýr s bramborovou kaší (mňam, mňam). Odpoledne se hrál irský fotbal, při kterém si Papoušek zranila nohu, která ji otekla. Pak se hrála Latrín girrl a sranda opravdu byla. Zpocené děti, praktikantky i vedoucí se vypravili do Osiky. Vykoupané děti se šly napapat super lívanců. Chvilku se zpívalo u ohně, ale všichni byly tak unavení, že se šlo brzy spát.
PS: s Papouškem se jelo do nemocnice, ale není to zlomený - takže OK.


Sapristi, kdo si vymyslel, že mám psát kroniku? No, to by mě tak ani nevadilo, ale proč mi to řeknou až téměř po ukončení tábora? A navíc ne všechno, ale jen ty dny, které chybí! Kdopak si to má vlastně všechno pamatovat? Tak co praktikantky, stydíte se alespoň trošku, že jste to nedopsaly?
Pondělí 25. 7.
Den přípravy vorů

Program se měl rozhodnout podle počasí. Ale už od rána je počasíčko mírně řečeno proměnlivé, takže uvidíme. Den začíná klasicky (zde pozor, v kronice jste vždy začínali později, tak ne, že to přeskočíte). Zatímco dětičky sladce spinkají ve spacácích, Pepa coby hlavní vedoucí budí mě (Benitta) a nutí mě vylézt z mého nádherně vyhřátého spacáku. Rozbíhá se klasický ranní kolotoč - rozdělat oheň v kamnech, udělat čaj, dojít pro rohlíky do kempu a začít připravovat snídani. Tyto činnosti se zvesela prolínají s budíčkem a rozcvičkou, kdy některá líná cvičení odmítají nechat probudit své rachytické tělíčko odpadající při pouhém stopadesátémsedmém kliku. Po klasické snídani se s ohledem na počasí se rozhoduje dopolední program - příprava dříví, příprava oběda. K obědu je dovezena vynikající vynikající sekaná a servíruje se s rajskou omáčkou a těstovinami. Jediný kaz na této kráse je nezodpovědnost některých robátek, kterým sekaná nechutná a tudíž ji bez vědomí vedoucích (kteří by ji rádi dorazili) vyhazují do vsakovačky. Grrr Po poledním klidu se počasí příliš nemění. Stále je pošmourno, a tak se vyhlašuje následující - každé družstvo vyšle svého nejlepšího člena na tajnou výpravu, a poté si postaví malý vor, na kterém se rozdělá později oheň bude se soutěžit, komu bude hořet déle. Nejlepší jedinci z kategorie Rafanů doplněné členy kategorie "vedoucí", "praktikantka" a "náplava" se posadili na kola a vyrazili na tajnou výpravu - cestu za borůvkami (které byly objeveny kompletní sestavou o den dříve). Nikdo se nebrání, protože na borůvkové knedlíky se těší opravdu každý. K dosažení místa trhání jsme dorazili v rekordním čase 25 minut průměrnou rychlostí cca 25 km/hod. což pokládáme za vynikající výkon. Dost nám v tom počasí pomáhá, protože cestou pršelo. A tak, zatímco tábor staví vory, Rafani rubají borůvky, až se z nich kouří. A ačkoliv se nevzdalují z borůvčí, nacházejí i spoustu hub, velmi pěkných, velmi velkých a velmi jedlých, včetně dvou nádherných praváků. Nepřízeň počasí však vyhání Rafani BB (Borůvkovou Brigádu) nazpět do tábora, kam dorážíme po obnovování nové trasy dosti promočení, ale jako vítězové. Následuje částečné dosušení, částečné dokončení vorů a částečná příprava večeře (protože toho zbylo oběda opravdu hodně, servíruje se opět rajská s těstovinami a pečivem, nebo sekaná s hořčicí a pečivem). A to už přichází pomalu šero a s ním dlouho očekávaná noční hra. Uprostřed lesa je tajemné osvětlené místo (velká sklenice od okurek) pod kterým je umístěn v pouzdře díl mapy. Kdo si ho vezme? Přeci ten nejlepší námořník, nejtišší slídil a nejrychlejší plíživec (na konec to byla kupodivu malá Verča). Když mapa není, nevadí, hra pokračuje - vhodíme do sklenice život. Hračka, že?
Jenže to má ještě malý háček. Jakž? Spíše by otázka měla znít - kolik? Okolí tajemného osvětleného sběrného místa (tak dobře - sklenice) hlídá několik lítých bludiček, které nemilosrdně zabavují životy táborníků a námořníků, kteří se nepohybují dostatečně potichu a obezřetně, a tudíž je "zmerčí", osvětlí, osloví a o život připraví. Musíme se snažit, protože nejlepší družstvo, které bude mít uvnitř nejvíce životů, samozřejmě vyhrává a obdrží další díl mapy. Hra se vydařila. Po 1,5 hodině hraní si celý tábor vyměňuje napínavé zážitky. Robátka si barvitě líčí, kterak se jim podařilo ošálit kterou bludičku, a bludičky spolu soutěží, kolik táborníků na kterou šláplo, aniž o nich vědělo (že bych vyhrál? Malá Kája se o mé nohy v kanadách, přerazila asi až při třetí cestě). Za chvíli však tábor spí (až na hlídku). Jen vedoucí ještě musí vyhodnotit dosažené výsledky, a pak už také zalézt do spacáčků….
Vzpomněl si a zapsal
Benitto
Úterý 26. 7.
Den velkého mytí

Ráno po snídani a (samozřejmě) rozcvičce. K obědu se začaly připravovat borůvkové knedlíky, ale bohužel první várka se příliš nevydařila. Těsto bylo asi příliš překynuté a tak se na vodní hladině vytvořit něco jako kašovitý borůvkový povlak. Ale ty další už se povedly a byly moc dobrý. Ostatní připravovali dřevo. Přes polední klid byli všichni totálně vyřízení, protože po těch knedlících se člověku chtělo spát. Po poledním klidu se rozdala pošta a pak následovalo velké umytí dětí. Vykoupané dětičky si ještě zahrály přehazku a pak vypukl obří táborák, který trval asi 4 hodiny, hrálo se, zpívalo se a nálad vzrůstala. Ale jak už to chodí, všichni musí jít někdy spát. Jen chudáčci na hlídce se šli vyspinkat poslední. Dobrou noc. P.S.

Takže Vám pondělí nestačilo? Inu, podívejme, co se stalo očima Benitta ve středu.
Středa 27. 7
Hromadný cyklovýlet

Středeční ráno vypadá velmi nadějně, což kvitujeme již při rozcvičce. A tak po klasické snídani se celý tábor usilovně připravuje na jeho opuštění. Rozdělení je do několika skupin: Skupina JH - Jindrovo Hradec. Do Hradce jede Admirál Pepa, který tam veze na kontrolu Papouška s její poněkud pochroumanou nožičkou a jako posádku má odjíždějící náplavy Skupina NB - Nová Bystřice. Naše cykloskupina "Tour de místní okolí je rozšířena o odpadávající členy skupiny Rafanů, kteří odmítají vyrazit na plánovaný delší cyklovýlet, a spokojí se jen s návštěvou Bystřice nakoupit několik drobností, pohledů a podívat se alespoň z dálky na civilizaci.
Skupina Best Rafani - kteří se nelekají ani slunného počasí slibující poněkud teploučko, ani předpokládané vzdálenosti cca 40 km, která jest naplánovaná. Skupina OT - Osazenstvo tábora, skládající se z námořníků nedisponující cyklistickým dopravním prostředkem a Draka s Kamčou. Ti zůstávají v táboře a chystají se připravovat oběd. Jako první vyrazil Admirál, o asi půl hodinky později Best Rafani a tím, že Tour de místní okolí je bude ihned následovat. Rafani si udělali velmi příjemný cyklo-výlet přes Novou Bystřici, hotel Peršlák, nejsevernější bod Rakouska, státní hranice mířící do Nové Bystřice a okruhem zpátky. V Nové Bystřici jsme ku svému překvapení potkali krátce po dvanácté hodině výpravu NB (v, zatímco skupina NB už měla vyrazili mnohem později, než bylo plánováno) společně s Admirálem. Ale jen potkali, protože i Rafani využili možnosti nákupu nanuků, pohledů a spol., zatímco skupina NB už měla nakoupeno a vyrážela zpět do tábořiště. Každopádně jsme se všichni opět setkali v táboře, kde jsme měli už připraven oběd. Tentokrát to byly knedlíky s vajíčkem a kyselou okurkou doplněné okurkovým salátem. Mňam! Po poledním klidu jsme se všichni odebrali k vodě se svými vyrobenými vory, odměřenou zásobou dříví a několika dalšími drobnostmi. Slunce nás docela pěkně hřálo, a tak mohla posléze vypuknout velká soutěž o to, kdo na plovoucím voru udrží nejdéle oheň. Nic moc slavného to nebylo, stěží pět minut!Další hra spočívala v oblíbeném plnění Pet lahví za pomoci ešusů podávaných naplněných nad hlavami a prázdné spodem. Někdo se velmi kvalitně zlil. Pak se ještě vyzkoušely silové dispozice mužstev (tedy lodních posádek) přetahováním lanem, a ve finále se pak všechna robátka vrhla na vedoucí a náplavy, a pokusily se je utopit. Na rozdíl od praktikantek Terky a Zdeny se jim to příliš nedařilo, mě a Pepu pouze podrápaly na zádech, odřely, poštípaly, pošlapali a Pepovi navíc zlomili prst na noze. Ale zvítězili jsme! Totálně vyplavení jsme dorazili hladoví do tábora, kde jsme se navečeřeli výbornou gulášovou polévkou. Čekání na tmu se zpestřilo zahráním přehazované. Ale to už se nám setmělo, a tak jsme vyrazili opět do lesa zahrát si tajemnou hru "Bludný Holaďan". Opět se testovalo, jak se někteří umí pohybovat po tmě v lese, musela se najít cestička podle svíček a najít ukrytý díl mapy, nevyděsit se tajemnými zvuky linoucími se z lesa (a od vedoucích a náplav v rolích strašidel), nenechat se lapit Bludným Holanďanem a v pořádku se vrátit zpět do tábora. A nakonec jen určit hlídky a zalézt si slastně do spacáčku.

Opět si (kupodivu) vzpomněl a zapsal
Benitto

Čtvrtek 28. 7.
Den obrovského vedra

Ráno. Praktikantky a někteří vedoucí mazali rohlíky a připravovali čaj . hrůzná zpráva (pro některé jedince samozřejmě) došla marmeláda. Dětičky i ostatní se napapali a družstva šla dělat svojí práci. Bloody Mary a Modrá ústřice nosila dřevo. Brokolice loupala a následně i strouhala brambory. Oběd byl trochu posunut, protože mohl být vydán, až se dodělá dřevo. Po obědě byl krásný, dlouhý polední klid. Dále jsme usoudili, že se lépe odpočívá u vody. Tak jsme sebrali plavky a šli. K svačině (u vody) se podával meloun. Jen já chudák jsem ho musela dlabat poslepu (dopis). Až jsme se dostatečně vylouhovali, vrátili jsme se do tábora. K večeru se batikovala trička a vyřezávali melouňáci, kreslily se šablony na savování a připravoval se táborák. Večer jsme se kolem něho shromáždili a zpívali, bohužel Benitto si zranil prst, tak nemůže hrát. Po vyřvání hlasivek jsme šli udělat hají do spacáků.
Pátek 29. 7.
Den pokladu

Ráno jsme bleskově udělali co se mělo, abychom mohli vyrazit nalézt poslední a nejdůležitější díl mapy, která nás měla dovést k pokladu. Jen na rozcvičce jsem s údivem konstatoval, že uplynulé dva přeteplené dny daly členům tábora usilovně zabrat, a ranní cvičení už není takové, jaké bývalo. Tábor nejprve opustili pěší, pak následovalo Tour de místní okolí s Rafany, a to na svých strojích. Tábor zůstal zcela opuštěn, poněvadž nikdo nechtěl chybět u nalezení posledního dílu mapy. Jelo se přes kemp Osika, a na této trase jsem oznámil pro Údernické duo Rafanů (Martina a Honzu) překročení hranice 200 km po Jižních Čechách po cyklostezkách Jindřicho-hradecka. Mapa byla ukryta v katakombách kláštera, u kterého jsme se všichni zase sešli. Už v tento čas panovalo venku nesnesitelné horko, a tak jsme se dovnitř těšili, poněvadž stará kamenná budova slibovala příjemné ochlazená. Prohlédli jsme si klášter (opravdu tam bylo dosti chladno), obdivovali zejména místní oltář, který je největší z jednoho kusu dřeva. Také zobrazení Křížové cesty na třinácti obrazech bylo velmi zajímavé. Jen škoda, že nám k tomu dotyčný průvodce příliš neřekl. Nu, pak přišli katakomby. Vstup byl velice nízký a úzký. Což ale nezabránilo frajírkovi Honzovi, který (na potvrzení svého frajerství) měl stále na nose sluneční brýle navzdory panujícímu přítmí, a tudíž vchod do katakomb přehlédl a podařilo se mu do něj spadnout. To už jsme si ale zapalovali svíčky a vcházeli do podzemí. V tu chvíli jsem vyloženě záviděl těm menším, kteří se nemuseli krčit a plazit, ale mohli vstoupit dostatečně hrdě vztyčeni. Katakomby byly sice zajímavé, ale zase ne až tak moc, jak jsme čekali. I tak se ukázalo, že ačkoliv nejsou příliš rozlehlé, najít v nich jedno poměrně malé pouzdro obsahující mapu není příliš jednoduché. Nakonec, ale po bedlivém pátrání jsme ji našli. Poté, co jsme opustili katakomby, a vyšli opět na denní světlo (jako kdybychom proráželi zeď, takový to byl pocit vylézt z chladivého přítmí kláštera na plné slunce) jsme se občerstvili zmrzlinou a poté opět v etapách vyrazili zpět do tábora. Jako první dorazil výběr Rafanů, kteří si to vzali zpátky přes Blato, a nezdržovali se koupáním. Ihned jsem začali připravovat jídlo (masíčko s omáčkou) na oběd, a v průběhu této výpravy dorážel zbytek tábora, kteří se cestou ještě koupali. A naštěstí nás taky vystřídali při přípravě obídka. Po obědě jsme došli k názoru, že teplo je opravdu velké, a tudíž je třeba ho snížit, a proto jsme vyrazili k Osice, kde jsme se usilovně ochlazovali. Náš velký admirál Pepa nás opustil o něco dříve, protože dnes večeři dělá on - grilovaná kuřecí stehna nad ohněm. Už jen při pomyšlení nám tečou sliny! Po návratu od vody od vody byl poněkud posunut původní program kvůli brzkému odjezdu Šimona. Tak se nám robátka převlékla, aby mohla vyrazit poklad v lese, poskládala mapu, určila místo, kde by měl být zakopán, a vyrazila. Vrátili se všichni bez ztráty kytičky, s velkou bednou naplněnou penězi. Každý námořník měl obálku s drahou a těžce vydřenou měnou - Osikáči. Počet bankovek odpovídal dosaženým bodům v celotáborové hře. A tak mohl vypuknout dražební trh. Alice, coby dražebkyně byla ve svém živlu a byla schopna usmlouvat cokoliv na jakoukoli cenu. Námořníci se také nenechali zahanbit a tak bylo v jídelním stanu docela živo. Po půl hodině už byli všichni spokojeni, obtěžkáni svými těžce vydobytými a vyhandlovanými předměty, a tak jsme se rozloučili se Šimonem a posléze u ohně vypukla volná zábava s trochu zpívání, která byla korunována admirálským ohněstrojem. Moc se povedl.
To už šlo podstatně lépe
Benitto

Sobota 30. 7.
Den odjezdu

Takže po hygieně a snídani (nebo naopak?) jsme svolali poslední slavnostní nástup a začalo vyhlašování výsledků a udílení diplomů. V celotáborové hře se překvapivě umístili někteří námořníci. Violka se od loňska polepšila o šest míst, Lucinka byla kupodivu někde blízko, ačkoliv nebyla první týden, ale největší překvapení byla malá Kája, která se umístila na třetím místě (a to byla na táboře vůbec poprvé!). Zase až tak velké překvápko nebylo vítězství Martina, který zcela vyhrál. No, a pak už v průběhu úklidu tábora a balení začali přijíždět rodiče a odvozci, kteří si vyzvedli dotyčné námořníky toho času přetransformované do normálních dětí opouštějících tábor. Většina z nich se nechala provést táborem, okoukli kde se co dělo, vařilo, kde se spalo, někdy dokonce vyfotili, prohodili pár slov s námi vedoucími, a pak už jen - pápá, a auto mizející v dálce. Takže nás tam z druhého běhu bylo stále méně a méně. A i vedoucí mizeli a mizeli a v tom jsem najednou zjistil, jaký je tam najednou zvláštní klid a mír…

Což přešlo hned druhý den, kdy se do tábora dostavil třetí běh.